Metaforu s použitím kyslíkové masky v letadle (nejdřív nasadit sobě...) znáte. Já mám ráda tu s dešťovým mrakem.
Myslela jsem na ni, když jsem jedno podzimní dopoledne seděla ve své oblíbené kavárně a s šálkem cappuccina v dlaních se dívala ven do parku smáčeného deštěm. V té době jsem dokončovala třetí ročník psychoterapeutického výcviku, jeho sebezkušenostní část. Část, kde se člověk učí poznávat sám sebe, svoje témata, učí se s nimi pracovat. Součástí mého výcviku je taky individuální terapie, kde výcvikový frekventant na sobě zažívá, co pak budou zažívat klienti, a kde získává i důležitou zkušenost, důvěru, že je terapie léčivá. Po sebezkušenostní části je u mého výcviku možné výcvik uzavřít a práci na sobě využít pro sebe, pro svůj osobní rozvoj. Nebo je možné pokračovat do druhé, supervizní části, kde se pracuje terapeuticky s klienty. V době tohoto přechodu mě z tepla kavárny zaujaly v parku dva stromy stojící naproti sobě. S obrazem přišla vzpomínka na mé mentory, lektory, průvodce, na všechny, od kterých jsem se mohla učit, kteří mě inspirovali. A se vzpomínkou pocit vděčnosti a plnosti a zároveň jistota, že to, co mi předali, chci předávat dál.
Dešťový mrak a plnost
Pocit takové plnosti mám propojený s metaforou dešťového mraku. Jestli jste někdy pozorovali oblohu, určitě jste si všimli její proměnlivosti. Někdy byla šmolkově modrá, jindy to byla šedavá nicota. Někdy po ní pluly bílé duchny a polštářky, jindy na ní visela ztěžklá dešťová mračna. Mračna, která byla tak plná plnosti, že se o ni potřebovala podělit a smáčet vše pod sebou.
Metaforu s dešťovým mrakem jsem si vypůjčila z jedné z knih psychoterapeuta Stephena M. Johnsona, kde vysvětluje, že k obdarování potřebujeme plnost. Jinými slovy to formuluje a dodává:
Dávání vyžaduje plnost a plnost vyžaduje dávání.
Pocit, že se o něco musíme podělit, musíme pomoct, nemusí být vždy dávání z plnosti. V čem je rozdíl?
Dešťový mrak a nedostatek
Měli jste někdy pocit, že přesně víte, co druhý potřebuje a že to pro něj musíte udělat? Vybavuji si jednu situaci z firemního prostředí, kdy kolegyni zemřel blízký člověk. "Musíme ji zapojit", znělo z týmu. Snažila jsem se tehdy vysvětlit, že bych se jí raději zeptala. Co by vyhovovalo jednomu, nemusí sedět druhému. Třeba potřebovala být naopak nějakou dobu sama. Když někdy přijde pocit "přesně vím", zastavila bych se.
Ať už je motivace jakákoliv.
Někdy se vám možná stalo, že jste chtěli pomoct, protože jste toužili po ocenění. Když pak nepřicházelo (dost velké, podle vašich představ), byli jste třeba rozladění, a tak měli možnost zjistit, jaká motivace vás k pomáhání (taky) mohla vést.
Jindy se vám samotným třeba nevedlo moc dobře a nevšímat si vlastních potřeb, utéct od nich a pomáhat někomu jinému, mohl být (třeba i neuvědomovaný) způsob, jak se s něčím, co nám chybí, vypořádat.
Pomáhejte z přebytku, ne z nedostatku.
....z plnosti dešťového mraku.
Můj dešťový mrak a kdy vás nevezmu do terapie
Bylo by hezké jednou takhle v kavárně zažít plnost dešťového mraku a mít hotovo. On si ale ten mrak říká o pozornost neustále.
Vzpomínám na jednu mou klientku, krizovou interventku, se kterou jsme se dívaly na její téma dlouhodobější únavy. Cením si toho, že si uměla přijít pro podporu, aby jí bylo lépe, a stejně tak její další motivace pro konzultace. Jak říkala - nepřišlo by jí vhodné, aby říkala svým klientům, že se mají o sebe starat a sama by o sebe dobře nepečovala.
Sama tak dbám na to, abych si dobře všímala důvodu, proč komu pomáhám, a taky kapacity, kterou mám. Kapacity obecně nebo taky pro vaše téma. U tématu taky zvažuji, jestli jsem v něm aspoň o krok napřed (jak nás učili na výcviku). Mám ho sama dobře zmapované, prochozené? To už jsou ale spíš otázky zkušenosti, ne dešťového mraku a důležitosti toho, aby někdo mohl plně dávat, musí být sám plný.
Comments