Snaha nahlédnout svět očima druhého, snaha porozumět mu.
Prostor, ve kterém se člověk může cítit slyšen, pochopen a brán vážně.
Vypůjčuju si dva popisy empatie od lektorů Nenásilné komunikace.
A ohlížím se za tím, jak se cítí slyšeni, pochopeni a braní vážně mí klienti ve svých životech, ve svém okolí.
Když s klienty mluvíme o jejich těžkostech, hledáme společně, co by jim pomohlo, o koho, o co by se mohli opřít. Hledáme tak dobrou, empatickou podporu mj. v kamarádech, babičkách, tetách, kolezích... Někdy to jde rychleji, jindy je to složitější.
To zvládneš & spol.
Klienti můžou do terapie přinášet např. své problémy ve škole, v práci. Někdy mají kolem sebe naslouchající ucho, jindy se ale setkají s rychlou reakcí jako je "To zvládneš.", občas doplněnou o "Já jsem to taky zvládla." V terapii to pak vypadá tak, že klient sklesle, někdy se slzami v očích vysvětluje: "Když oni mě nechápou... oni nevědí, jak je to tam těžký, jak to v té práci nesnáším..."
Variant "To zvládneš", různých neempatických reakcí, je více. Pojmenované a roztřízené je můžete najít třeba na blogu už zmíněných lektorů Nenásilné komunikace. V článku a podcastu Empatie: Jak na to? se dozvíte, co vytváření empatického prostoru pomáhá a čemu je dobré se vyhnout.
Procházím článek, zastavím se u varianty "NDR" tj. "nevyžádaná dobrá rada" a myslím znova na klientku, které není dobře v její první práci. "Nesmíš to vidět tak černě!" slyší od svého okolí.
Empatie je návštěva druhého v jeho světě.
Využívám další metaforu lektorů a říkám si, že v tomhle případě moc k návštěvě nedošlo, tady spíš někdo zůstal ve svém vlastním obýváku. "Já mám pocit, že někdy lidi těmi reakcemi spíš uklidňují sami sebe", povzdechne si k tomu 20letá klientka. "Líp bych to neřekla", povídám na to já.
Lidi se moc nezajímají
Bezpečné a nehodnotící prostředí je podle mě v terapii základ. Z místa, kde se cítí klient pochopený, se začínáme rozhlížet kam dál. Budeme se dívat na to, jak mu může být v práci o něco lépe? Budeme se zamýšlet nad novou prací, nad tím, co by znamenala?
Myslím na jednu mladou klientku, která ke konci našeho sezení zaraženě povídá: "Přijde mi, že lidi moc nevnímají, poslouchají možná tak napůl, že se moc nezajímají." Nechávám hlavou proběhnout pár hodnotících myšlenek (ano, taky je někdy mám), na které nejsem hrdá (a v tu chvíli jsem empatická k sobě) - myšlenek o tom, že k takovému zjištění mohla klientka dojít dříve. Sedím, mlčím, nechávám na sebe působit tu zaraženost a pak mi to dojde - nemá ona vlastně "pravdu"? Není ten náš svět nějak nemocný?
A tak se někdy v terapii s klienty bavíme o tom, jak jim může být dobře (i) v tomto světě. Jestli si můžou říct o to, co by potřebovali slyšet, jestli je neempatické reakce možná někdy můžou méně zraňovat, jestli můžou chápat, že druzí zrovna neměli den, kapacitu, jestli si nenajít empatičtější okolí,... Někdy držím naději, že takové existuje, jen je možná složitější ho najít. Okolí, které se snaží o to, k čemu v podcastu vyzývají lektoři:
Pojďte vydržet být ve světě toho druhého. Když se vám nechce chodit na návštěvu, tak tam klidně nechoďte, ale když už na ni jdete, tak tam zůstaňte a dopijte to víno.
Asi z vlastní zkušenosti znáte, jaké to je, když na vás někdo reaguje nebo nereaguje empaticky. Moje zkušenost z terapeutické praxe je taková, že s klienty přinášejícími svoje starosti často věnujeme dost času (někdy i více času) neempatickým reakcím okolí než původnímu problému samotnému. Jako by ten problém už sám nebyl dost, proběhne mi občas hlavou.
Tím jak (empaticky) reagujete, můžete někomu dost pomoct nebo mu situaci zhoršit. Já mám empatii spojenou třeba s obrazem toho, jak stojím s druhým na schodech; skloním se k němu, sejdu o schůdek níže. Můžete to zkusit - naklonit se, popojít o kousek blíž.
Lidi, není to zas taková věda. Když nevíte, tak mlčte a poslouchejte.
- uzavírají podcast o empatii lektoři.
Comments