Terapeut v akváriu - O duševním zdraví pro kolegy a jejich okolí

Terapie je osamělá práce. Když jsem tuto větu prvně slyšela ve výcviku a tehdy ještě nepracovala s klienty, neuměla jsem si to moc představit. Jak může být práce, kterou člověk tráví často hlubokými rozhovory s lidmi, osamělá? Pár let od tohoto momentu poslouchám zahajovací řeč k narozeninám Sociální kliniky, které slavíme společně s kolegy, dobrovolnými terapeuty této neziskovky. Stejná věta zde zazní znovu, společně s přáním, abychom si tento prostor pro sebe dobře užili. Tentokrát už jí i připojenému přání rozumím.

To, že je psychoterapie náročná práce, si asi většina lidí nějak dokáže představit. Co si nemusí uvědomovat, je to, nakolik může zasahovat i do terapeutova soukromého prostoru a ovlivňovat pocit jeho životní pohody.

Psychoanalytička Nancy McWilliams tento – jak sama říká často opomíjený aspekt terapeutické práce – tematizuje v části své knihy Psychoanalytická psychoterapie. Příručka pro praxi. Dvě z kapitol věnuje především budoucím nebo začínajícím terapeutům a jejich duševnímu zdraví.

Kým se člověk pracující jako psychoterapeut může stát? budu se zamýšlet společně s Nancy a zároveň i hledat odpověď na to, jak může pečovat o své duševní zdraví.

Rodič imaginárních dětí

Psychoterapeut se může stát nikým, píše Nancy v kapitole Péče o sebe. Hrozí u něj nebezpečí, že z něj bude „rodič (…), jehož děti jsou nejen všechny nemanželské, ale spíše imaginární než skutečné.“ Po skončení terapie odejdou do světa a už se nevrátí. Je proto nezbytné, aby si terapeut našel nějakou oblast, která bude opravdu jeho. To se týká oblasti nejen vztahové, ale i dalších oblasti, kde může být plně sám sebou.

V sezeních se psychoterapeut ladí na klienta, zvažuje a vybírá, jak zareaguje, jak se projeví, co ze svého prožívání ukáže, aby to bylo pro klienta prospěšné. Bývá zde sice i místo pro terapeutovu vlastní tvořivost, jen je „provádění psychoterapie proces, který je vnímaný, reaktivní a odvozený, a to se dost liší od možnosti být původcem tvořivého činu,“ popisuje Nancy. Potom, co terapeut nechává prostor pro sebevyjádření klientům, potřebuje tak i vlastní mimo práci, prostor, který Nancy vnímá jako základní součást péče o sebe:

"Je nezbytné, aby terapeut našel nějakou oblast, ve které žije jen sám pro sebe, kde se vyžaduje spíše sebevyjádření než sebezapření.“

Kde je problém? Ať je terapeut po práci klidně tvořivý, sám sebou, … můžete si říct. Teoreticky sice mají psychoterapeuti - stejně jako kdokoliv jiný - právo na to žít svůj vlastní život, praxe ale může být složitější. Nemusí si to úplně uvědomovat ani budoucí psychoterapeuti. Jak zmiňuje Nancy: „Skutečnost, že v ordinaci musí psychoterapeuti neustále dodržovat určitou kázeň, je očekávaným požadavkem terapeutické role, ale nepříjemným překvapením může být, že srovnatelná míra kázně se od nich často vyžaduje i ve volném čase.“ Podobně nečekané a nepříjemné může být pro terapeuty zjištění, že se budou potřebovat vyrovnávat se zásahy do prostoru, který považují za soukromý, a že tyto zásahy můžou být zdrojem někdy i značného stresu.

Ryba v akváriu

Život psychoterapeuta může přinášet situace, kdy se cítí jako v akváriu. Častější budou u terapeutů pracujících v menší komunitě, ale i ve větších městech se stává, že je lidé vidí v rolích mimo jejich práci. Můžou se tak ocitnout pod drobnohledem, což Nancy vnímá jako jedno z nebezpečí povolání, které začínající psychoterapeuti často opomíjejí nebo podceňují, které si ale zaslouží pozornost, vzhledem k tomu, jak jim může omezit pocit pohody a spontánnosti.

Císařova žena

Drobnohled s sebou přináší mimo jiné stálý tlak na to, aby byl terapeut jako císařova žena, tedy aby se mu nedalo nic vytknout.

Řekla bych, že nejčastější očekávání, se kterými se potkávám, je terapeut, který je i mimo pracovnu vždy k dispozici, naslouchající, empatický, nehodnotící a vyrovnaný. Očekávání ale můžou být různá – někdo bude kroutit hlavou nad naštvaným terapeutem, jiný naopak nad takovým, který se v jeho očích dostatečně nebo vhodně (ať už „dostatečně“ nebo „vhodně“ znamená co chce) nevymezil. Na někoho může terapeut působit příliš uvolněně, na jiné moc klidně, zdrženlivě,… „Špatně“ tak vlastně může být cokoliv.

Někteří terapeuti na veřejnosti svoje povolání tají; když mají dvě, řeknou třeba to druhé, dozvěděla jsem se během svého výcviku a říkala si, proč to dělají. O pár roků později, když už mám svoji praxi, sedím s terapeuty na workshopu, kde se mi to potvrzuje. Z naší skupinky je to tak 50/50. Jedním z důvodů je právě zkušenost, že jsou pod drobnohledem zkoumáni a napomínáni, když dostatečně nenaplňují představy okolí o tom, jak se má terapeut (císařova žena) chovat. Vždyť jsi přece terapeut(ka)! je věta, kterou při nervozitě před vystoupením, při řízení, po vyslovení hodnotícího názoru nebo méně empatického výroku apod. už nepotřebují slyšet. Které další důvody se ve sdílení objevovaly? 

Slečna Způsobová

Další reakcí, se kterou se naše skupinka setkávala, byla obava lidí z toho, že do nich vidíme, resp. hledáme, v čem všem jsou určitě divní. „Nebudete mě analyzovat, že ne?“ ptají se s nervózním úsměvem nebo jen mlčky nejistě pokukují. Nancy k tomu píše: „Někdy si připadám jako slečna Způsobová, která když jde na večeři, lidé v její blízkosti začnou rozpačitě váhat, jestli používají správnou vidličku.“ Sdílí pak svou zkušenost, kdy se osoby, které napůl vážně míněné žertíky pronášejí, uvolní, když řekne nějaký vtip jako: „Nikdy nepracuju, když nejsem placená.“ Zmiňuje i kolegu, který situace řeší škádlením: „Ano, jste pro mě naprosto průhledný a vidím, co všechno je na vás špatně – ale přesto s vámi rád povečeřím.“

Kromě vyjádření obavy z analyzování se někteří z naší workshopové skupinky setkali naopak s požadavkem na „analýzu“, i když šlo spíše o testování ve smyslu: Když jste terapeut(ka), tak co mi o mně řeknete?

Vrba pro všechny

Dalším důvodem, proč se někteří z naší skupinky rozhodli tajit své povolání, byla častá zkušenost s lidmi, kteří slovo terapeut chápou jako signál ke sdílení životního příběhu.

Sdílení životního příběhu zařadila Nancy do podkapitolky Práce přesčas. Popisuje v ní, že nevyžádaná důvěrná sdělení nebo taky žádosti o radu mohou být dost zatěžující. Očekávání, že nás zajímají všechna trápení, poradíme, dokážeme (a chceme) se vyjádřit k jakémukoliv tématu nějak souvisejícím s psychikou (od výchovy dětí po fungování psychedelik), je podle mě docela časté. Vybavuji si konferenci na téma etiky v psychoterapii, na kterou byl jako host přizvaný lékař – pediatr. Ve svém příspěvku si mimoděk povzdechl, že nehledě na jeho specializaci se ho tchýně seniorního věku ptá, co má dělat s bolavými kyčlemi. Když pak lékař dodal, že takové situace se ale nás terapeutů netýkají, z přednáškového sálu se ozval hlasitý smích.

Ve zmíněných situacích stojíme jako terapeuti před rozhodováním: „Obáváme se, že uvízneme mezi tím, že na jedné straně budeme vypadat nezdvořile, když se pokusíme nevyžádanou prosbu odvrátit, a na druhou budeme na dlouho polapeni osobou, která naši zdvořilost považuje za pozvání k dalšímu a dalšímu vyprávění,“ vysvětluje Nancy. Dodává pak, že si obvykle vytváříme více či méně taktní způsoby, jak se s podobnými situacemi vypořádat, i tak je ale nepříjemné volit mezi přepracováním a vyhýbáním.

Někdy ani nemusíme své povolání zmínit a některá z popsaných situací nás nemine. Nancy to vysvětluje tím, že s postupem času projevují psychoterapeuti přirozený zájem o lidi čím dál účinněji, což opět vede k většímu sdílení, než jaké by chtěli v době po práci. Připojuje pak vlastní příběh, ve kterém si při ubytovávání v hotelu všimla vyčerpané recepční. „Těžký den?“ zeptala se, což recepční pobídlo k podrobnému líčení nesnesitelného odpoledne. Kolegyně čekající na recepci za Nancy jí poklepala na rameno a zašeptala: „Až sezení skončí, ráda bych se dostala do svého pokoje.“

Prázdná nádoba

Může ale nastat i opačná situace, ve které trpí osobní život terapeutů. Psychoterapie je natolik emočně náročná, že pokud má terapeut příliš dlouhý pracovní den, empatie a emoce už mu nezbydou, někdy ani pro blízké. „Vědomí, že člověk šidí svou rodinu, může přerůst v dlouhodobý bolestný pocit viny, že nedodržuje své hodnoty tam, kde na tom záleží nejvíce,“ uvádí Nancy.

„Vstřebávat všechna emočně nabitá sdělení, která se k nám během dne k psychoterapeutům dostávají, je vyčerpávající, a to způsobem, který dalece přesahuje běžnou únavu,“ popisuje dále a sdílí i svou zkušenost s tím, kolik energie má po celém dni výuky oproti tomu, jak vysílená se cítí po celodenní práci s klienty. „Lidé mimo náš obor, kteří si možná představují, že jsme si vůči utrpení vypěstovali hroší kůži, si obvykle neuvědomují, jak je náš každodenní život plný emocí,“ doplňuje své pozorování. Se stejným mýtem se potkávám obvykle v podobě otázky „To se asi musíš od těch lidí odpojit, že?“ Nebo v podobě reakce na to, že jsem psychoterapeutka: „To já bych to dělat nemohla, já jsem moc empatická!“ V duchu se u takových odpovědí někdy pousměju a říkám si, jestli si dotyčná osoba vlastně myslí, že jsem dostatečně málo empatická na to, abych mohla dělat svou práci.

Naslouchající profesionál, kterému nezbyly emoce pro blízké, je jednou z možností, jak může terapeutická práce ovlivnit soukromý život terapeuta. Návyk zdrženlivého posluchače získaný v psychoterapeutické práci se může přenášet do osobních vztahů a přátelství i jinak. V těchto vztazích je potřebná rovnost a vzájemnost, kterých si terapeut může odvyknout. Kam až to může vést, ukazuje Nancy na situaci kolegy, který se ve svém soukromí znovu učil být obyčejným člověkem, který si může vzít prostor, mít potřeby, říct co chce.

Ryba na suchu

Pocit, že je terapeut v každodenním životě někdy jako v akváriu, se může objevovat jak u setkávání s lidmi, kteří nejsou klienty, tak u klientů. V případě klientů ale nejde jen o zvládání případné nelibosti nad tím, do jaké míry je terapeut pod drobnohledem.

U klientů etický terapeut zvažuje, v jakých rolích se můžou potkat mimo pracovnu (a to jak v období, kdy probíhá terapie, tak i v dalším čase po jejím skončení). Proč tomu tak je a o jaké situace jde, by bylo tématem na samostatný článek. 

Setkání s terapeutem mimo pracovnu můžou klienti zažívat různě a může v nich docházet k problematickým situacím, které by bylo v terapii obtížné zpracovat a které by narušily terapeutický vztah a proces. Terapeuti tak stojí před rozhodováním nejen ohledně toho, nakolik budou na veřejnosti spíše zdrženliví nebo nakolik se nechají vidět, ale i ohledně toho, jestli se nějakých událostí zúčastní. U některých aktivit to vůbec nemusí být možné nebo vhodné, což v běžném životě vede i k tomu, že terapeuti některé své mimopracovní aktivity omezí. Někdy tak zjišťují, že závidí lidem, kteří se můžou o účasti na akcích rozhodovat jen na základě osobních okolností, které nekomplikuje nic jiného. Zmiňovaný pocit ryby v akváriu se s omezováním aktivit může terapeutům proměnit na pocit ryby, které se prostor akvária zmenšuje. Když o tento prostor aktivně nepečují, může se z nich stát ryba na suchu.

Náročné může být nejen omezení aktivit, ale i samotná volba. Podle Nancy jsou právě situace těžkých rozhodování častější, než se ve většině literatury o psychoterapii a odborném rozvoji uvádí.

Pravé já

V závěru své knihy Nancy odkazuje na psychoanalytika D.Winnicotta, který psal o univerzální potřebě mladého člověka udržet si pocit pravého já i přes všechna přizpůsobení a ústupky, které od něj vyžaduje prostředí. Nancy na něj navazuje:

"Hodnota péče o své pravé já se však vztahuje jak na klienty, tak na nás terapeuty a je neoddělitelně spjatá se schopností vykonávat naši práci.“

Psychoterapeutům pak Nancy doporučuje, aby si zachovali oblast, „v níž můžou být sami sebou bez obav, že se budou muset vyrovnávat s reakcemi (mimo jiné) klientů.“ V zájmu svém i v zájmu klientů by měli často pobývat mezi lidmi, kteří nevědí, čím se živí, a ani se o to nezajímají. Za to nejlepší, co pro sebe můžou udělat, podle ní je „najít si nějaké útočiště vzdálené od místa praxe, kam se mohou uchýlit a cítit se anonymně nebo kde je budou znát jenom jejich blízcí.“

Dále psychoterapeuty nabádá k tomu, aby pravidelně vstupovali do situací, kdy sdílejí podrobnosti o své práci. V bezpečném prostředí, např. v rámci supervizí nebo intervizí by měli mluvit o klientech se svými kolegy. Z dříve zmíněné Konference o etice si vybavuji úvodní řeč jednoho ze zkušených přednášejících: „Pokud nemůžu v bezpečném prostředí říct o své práci opravdu, opravdu, opravdu všechno, Houstone, máme problém,“ vyjadřoval se tehdy ke stejnému tématu.

Někdy se stane, že s některými kolegy terapeut zkušenosti sdílet nemůže. Může jít třeba o situaci, kdy klient přejde od jednoho terapeuta k druhému a oba drží mlčenlivost. Závazek zachovat mlčenlivost platí taky v zapeklitých případech, které popisuje Nancy: v rámci sezení se může terapeut od klienta dozvědět o výrocích, které údajně pronesl jeho kolega. Bez souvislostí je těžké rozeznat, co ve skutečnosti kolega řekl nebo co tím myslel. „Opravdu jsi řekl, že jsem cvok?“ je otázka, kterou tak nemá terapeut možnost položit, příp. zdravě reagovat: „Jestli je to pravda, tak se mě to dotklo.“

Ať už má sebepéče terapeuta jakoukoliv podobu, řekla bych, že obecně je užitečné, aby péče o pravé já terapeuta byla mnohovrstevnatá, realizovala se přes vztahy, různorodé zájmy, kruhy, místa, … nejen proto, aby byla dobře vyživující, ale i proto, co bylo dříve několikrát zmíněno: v zájmu ochránění terapeutického vztahu může terapeut některou z vrstev omezit nebo o ni přijít. Napadá mě, že možná sebepéče terapeuta ideálně začíná ještě před tím, než začne pracovat s klienty, než se terapeutem stane. Zároveň nikdy nekončí, dále se rozvíjí; podle okolností daných mj. terapeutickou praxí je potřeba, aby její podobu terapeut dokázal flexibilně měnit. Ne vždy se to musí (na rozdíl od očekávání a nároků okolí) dařit - terapeut je stále člověk a i on může ztrácet balanc.

Učit se bude terapeut nejspíše taky to, jak se vypořádávat s pocitem ryby v akváriu a různými zásahy okolí do jeho soukromého prostoru. Čím dříve o nich bude mít povědomí, tím lépe se mu snad podaří zvládat i možné počáteční zmatení po ujmutí se terapeutické role. Co se to s jeho okolím stalo? Proč se k němu najednou vztahuje jinak? Vždyť je stejný člověk, jen začal dělat jinou práci! Copak je nějaká vědma nebo zenový mistr? Opravdu se to děje? Nezdá se mu to? - může přemítat. Děje. Nezdá.

Naštěstí na to nemusí být sám - podporu a pochopení při hledání a různě úspěšném nacházení cest ven může mít ve sdílení kolegů, v literatuře, humoru; může si třeba přečíst nějaký článek na dané téma a od srdce se zasmát příběhům kolegů.